Milá Margito,
přeci jen jsem se rozhodla napsat Ti ten slíbený dopis. V poslední době mám nějakou melancholickou náladu. Teď v pátek to bude přesně 8 měsíců, co jsme byli schváleni coby vhodní náhradní rodiče… takže jsme vlastně 8 měsíců úředně těhotní…jediný problém je, že u tohohle těhotenství nemáš jistotu, kdy skončí. A pro mě je to neskutečně frustrující. Snažím se na tom najít nějakou výhodu, ale jediné, co mě napadá je, že se při něm nepřibývá na váze, nelítáš v noci pořád čůrat a taky nemáš pocit, že vypadáš jako nafouknutý balon. Na druhou stranu při normálním těhotenství máš alespoň přibližný termín, kdy už se to stane… při „úředním těhotenství“ tuhle jistotu nemáš. A tahle nejistota mě na tom celém procesu nejvíc drtí. Tohle na přípravkách říkejte, že to čekání je nejhorší…známí kolem nás měli pořád pocit, že to, co předcházelo samotnému schválení…papíry, pohovory, přípravka…muselo být strašné…ale to se aspoň něco dělo. Člověk věděl, že může něco pro svůj sen udělat, teď už nemůžu udělat vůbec nic…jen čekat. Nikdy bych si nemyslela, že může být měsíc tak dlouhý. Když se na to kouknu zpětně, takhle netrpělivá jsem nebyla, ani když jsem čekala svoje děti.
   Teprve teď chápu, proč moje švagrová byla tak hrozně protivná, když nemohla otěhotnět. Nevím, jestli se to dá srovnávat, ale díky tomu čekání leccos chápu. Před termínem poradního sboru jsem napnutá jak kšandy, neustále kontroluji, jestli mám nabitý mobil a představuji si, jaké to bude, až opravdu zazvoní. A pak jsem strašně zklamaná. Stejně tak švagrová…každý měsíc byla plná očekávání, a pak zase strašně smutná. Dneska už jí chápu a vím, jak to čekání bolí.
   Je mi líto, že pro nás ještě žádnou holčičku nemají… už se snažím sama sebe přesvědčit o tom, že to je vlastně moc dobře, že nás žádná nepotřebuje, protože to znamená, že je u své maminky a je jí dobře…tedy doufám…doufám, že žádné další dítko nikde netrpí, a nečeká, až ho někdo zachrání…a přestože vím, že to není pravda, stejně doufám…
   A možná to je i důvod, proč si bereme Lidušku…ta do očí bijící touha mít ty svoje lidi už nešla přehlížet… ten její zvláštní pohled, jakým nás sledovala, když jsme odcházeli po návštěvě z děcáku…na jednu věc nikdy nezapomenu…když si psala s nějakým kamarádem na facebooku a napsala, že jede ke svým pěstounům a naše Janička se hrozně rozčilovala, že to není pravda, že nejsme její pěstouni. Já v té chvíli nevěděla, co jim mám říct…dát Janičce za pravdu, že vlastně nejsme a nikdy nebudeme Lidušky pěstouni, anebo Lidušku podpořit, že teď na chvilku vlastně jsme její pěstouni. Nakonec jsem to uvedla na pravou míru, tak jak to je, ale dobře mi z toho nebylo. Viděla jsem, jak to Liduška odmítá, jak nechce, aby ta Janička měla pravdu, jak moc chce mít tu možnost říct, že o ní konečně někdo projevil zájem. Proto jsem s oběma pak dlouho povídala o tom, jak to může fungovat i za předpokladu, že tu malou treperendu dostaneme. Ať je to jak chce, Liduška u nás bude mít vždycky místo, i kdyby mi šlapala po hlavě a třeba podpálila barák…vím, že ji musím mít ráda, nevím proč mě ta holka tak oslovila, ale moc mi na ní záleží. Teď už zbývá jen se nezbláznit.
   S manželem jsme hodně mluvili o tom, jak to s Liduškou skoulet, aby pochopila, že to s těmi pravidly myslíme vážně. A já budu opět doufat… doufat, že ve skrytu svojí dušičky alespoň tuší, že jí máme rádi a že to, co po ní chceme, není nic špatného.

                   Přeji ti pevné nervy a hodně sil.
                                                                                      Jana


Rodina je kruh

Rodina by měl být kruh, spojený, pevně semknutý, vyvážený, bezpečný. Ne vždy tomu tak je. Někdy může být některý z členů rodiny nemocný, slabší a nedrží se pevně, nebo ani neví, jak se těch druhých chytit, někdo může být naopak příliš silný a převažuje, někdy může i jeden z rodičů chybět. A Centrum pro rodinu Terezín je takový hozený kruh rodinám, které jej potřebují, rodinám s dětmi v náhradní péči.
Do CPR docházím od jeho založení v r. 2004, pravidelně navštěvuji 1x za měsíc skupinovou psychoterapii a občasné víkendové semináře s tématikou týkající se problematiky NRP, partnerských vztahů, identity a výchovy dětí, sociálně právních vztahů atd.
Všechny tyto aktivity mi pomáhají v běžném životě a velmi si jich cením.
Odborně a konstruktivně vedená skupinová terapie mne učí pojmenovat, uvědomit si a zařadit své pocity a reakce, pomáhá mi nahlédnout a porozumět sama sobě. To nemá pozitivní dopad jen na mou osobu, ale na širší okolí, samozřejmě nejvíce na mé děti, které pak snáze pochopím, porozumím jim a přijmu jejich jinakost (která je vzhledem k jejich genetickému základu často odlišná i etnicky).
Forma skupinové terapie mi navíc dává pocit velké sounáležitosti, scházíme se coby širší rodina, kde panuje velká vzájemná duchovní podpora, porozumění a pomoc. A to je pro mne velmi cenné. Skrze pocity a prožitky, starosti a problémy druhých si lépe uvědomuji ty svoje.
Troufám si tvrdit, že díky CPR Terezín jsem získala pevnou půdu pod nohama a lépe se mi „plave“, mnohému jsem se naučila a stále se učím…
Díky!
Vanda, Linda a Marie


Je nás doma sedm

Je nás doma sedm. A to tak, že jsme od roku 1996 osvojili pět dětí. V květnu roku 1996 Rosťu, v listopadu 1999 Natálku. V létě roku 2001 jsme v Teplicích objevili Rosťovu „biologickou“ sestřičku Verunku, po vyřízení formalit jsme si ji v lednu 2002 přivezli. V září 2003 jsme přijali (a on přijal nás) Šimonka. V létě 2007 jsme v Mostě objevili opět jeho „biologickou“ sestřičku Johanku, takže je nás od listopadu 2007 sedm.

Na jaře před dvěma lety jsme získali kontakt na Poradnu pro náhradní rodinnou péči v Litoměřicích. Hned první sobotní seminář pro pěstounské a osvojitelské rodiny nás hodně povzbudil. Jednak jsme získali užitečné a praktické rady, ale hlavně jsme přestali být sami. Zjistili jsme, že naše problémy nejsou dány naší rodičovskou neschopností, jak nám občas dávalo najevo naše okolí (třeba škola), nýbrž že s podobnými problémy se potýkají i ostatní osvojitelské a pěstounské rodiny. Povzbuzeny byly i děti. Rosťa nám cestou domů s nadšením říkal, jak je skvělé, že se získal kamarády, jako je on. Podobně i ostatní. Takže je samozřejmostí, že se všichni na další semináře a „víkendovky“ moc těšíme.

To však není všechno. Jsme součástí projektu „Terénní práce v rodinách s dětmi v NRP – doprovázení“, od kterého jsme si opravdu hodně slibovali. Přesto je ještě mnohem lepší než jsme očekávali. To samé platí i o doučování, které nám Poradna zprostředkovala. Jsme moc rádi, že jsme její součástí a moc děkujeme.

Vaši Johanka, Šimonek, Verunka, Natálka, Rosťa a rodiče Katka a Mirek Venclovi