Cesta k úplné rodině

Náš příběh začal velkým smutkem, když jsem podruhé odešla z porodnice s prázdnou náručí. S manželem jsme však věděli, že se vysněného dítěte dočkáme, a rozhodli se pro adopci. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu to pro nás byla přirozená volba, i když jsme vstupovali do neznáma.

Následoval kolotoč úředních formulářů, prověřování a domácích návštěv sociální pracovnice. Nejpřínosnější částí procesu byly víkendové přednášky odborníků. Ty nám otevřely oči v tom, jak s adoptovanými dětmi citlivě jednat a respektovat jejich individualitu.

První zázrak: Tomášek

Po schválení žádosti nám bylo řečeno, že na miminko do půl roku budeme čekat asi rok. Telefonát z úřadu ale přišel šokující týden po finální schůzce. Čekal na nás sedmiměsíční chlapeček Tomášek, který byl v péči úžasné přechodné pěstounky.

Pěstounka nás skvěle propojila, naučila mě jeho režimu a dodnes jsme v kontaktu. Po třech týdnech návštěv se nám díky vstřícnosti soudu podařilo podepsat papíry těsně před Štědrým dnem. Tomášek byl ten nejkrásnější vánoční dárek.

Druhý zázrak: Holčička do party

Jelikož jsme sami ze sourozeneckých rodin, hned po oficiálním osvojení Tomáška jsme zažádali o druhé dítě. Tentokrát stačilo doložit jen pár dokumentů a projít psychologickým pohovorem.

Za pouhého půl roku zazvonil telefon znovu – narodila se tříměsíční holčička. I ona měla štěstí na milující pěstouny. Předání bylo plné dojetí a Tomášek si hrdě vezl sestřičku domů.

Štěstí v srdci, ne v genech

Dnes jsme kompletní a šťastná rodina. Naše děti prožívají klasické sourozenecké dětství plné lásky i občasných neshod o hračky.

Adopce nás naučila, že pro zdravý vývoj dítěte je nejdůležitější láska, pochopení a bezpečí. Od první chvíle vnímáme děti jako vlastní. Manžel nikdy neřešil genetiku – v srdci jsme o našem rodičovství ani na vteřinu nepochybovali.