Zdravím všechny příznivce litoměřického Centra. Víkend ve Starých Splavech byl naprosto úžasný, během kterého jsme se nejen „rodičovsky“ vzdělali (téma přednášky bylo jako vždy zajímavé, aneb jak na děti, aby dělaly, co mají…. 🙂, ale také jsme si krásně tělesně i duševně odpočinuli. Vzhledem k tomu, že pro děti byl připraven přiměřený program, zajištěné hlídání hodnými pečovatelkami a byly k dispozici 2 herny, pak mohu s čistým svědomím prohlásit, že víkend neměl z hlediska rodičů ani dětí chybu. To nemluvím o tom, že jsme si nemuseli vařit a v podstatě ani moc uklízet. Přátelské diskuse byly samozřejmostí….No, není to krásné? Ještě jednou děkujeme za hezký víkend a již nyní se těšíme na další.
S pozdravem Rostislav Kadlec
Milá Margito,
přeci jen jsem se rozhodla napsat Ti ten slíbený dopis. V poslední době mám nějakou melancholickou náladu. Teď v pátek to bude přesně 8 měsíců, co jsme byli schváleni coby vhodní náhradní rodiče… takže jsme vlastně 8 měsíců úředně těhotní…jediný problém je, že u tohohle těhotenství nemáš jistotu, kdy skončí. A pro mě je to neskutečně frustrující. Snažím se na tom najít nějakou výhodu, ale jediné, co mě napadá je, že se při něm nepřibývá na váze, nelítáš v noci pořád čůrat a taky nemáš pocit, že vypadáš jako nafouknutý balon. Na druhou stranu při normálním těhotenství máš alespoň přibližný termín, kdy už se to stane… při „úředním těhotenství“ tuhle jistotu nemáš. A tahle nejistota mě na tom celém procesu nejvíc drtí. Tohle na přípravkách říkejte, že to čekání je nejhorší…známí kolem nás měli pořád pocit, že to, co předcházelo samotnému schválení…papíry, pohovory, přípravka…muselo být strašné…ale to se aspoň něco dělo. Člověk věděl, že může něco pro svůj sen udělat, teď už nemůžu udělat vůbec nic…jen čekat. Nikdy bych si nemyslela, že může být měsíc tak dlouhý. Když se na to kouknu zpětně, takhle netrpělivá jsem nebyla, ani když jsem čekala svoje děti.
Teprve teď chápu, proč moje švagrová byla tak hrozně protivná, když nemohla otěhotnět. Nevím, jestli se to dá srovnávat, ale díky tomu čekání leccos chápu. Před termínem poradního sboru jsem napnutá jak kšandy, neustále kontroluji, jestli mám nabitý mobil a představuji si, jaké to bude, až opravdu zazvoní. A pak jsem strašně zklamaná. Stejně tak švagrová…každý měsíc byla plná očekávání, a pak zase strašně smutná. Dneska už jí chápu a vím, jak to čekání bolí.
Je mi líto, že pro nás ještě žádnou holčičku nemají… už se snažím sama sebe přesvědčit o tom, že to je vlastně moc dobře, že nás žádná nepotřebuje, protože to znamená, že je u své maminky a je jí dobře…tedy doufám…doufám, že žádné další dítko nikde netrpí, a nečeká, až ho někdo zachrání…a přestože vím, že to není pravda, stejně doufám…
A možná to je i důvod, proč si bereme Lidušku…ta do očí bijící touha mít ty svoje lidi už nešla přehlížet… ten její zvláštní pohled, jakým nás sledovala, když jsme odcházeli po návštěvě z děcáku…na jednu věc nikdy nezapomenu…když si psala s nějakým kamarádem na facebooku a napsala, že jede ke svým pěstounům a naše Janička se hrozně rozčilovala, že to není pravda, že nejsme její pěstouni. Já v té chvíli nevěděla, co jim mám říct…dát Janičce za pravdu, že vlastně nejsme a nikdy nebudeme Lidušky pěstouni, anebo Lidušku podpořit, že teď na chvilku vlastně jsme její pěstouni. Nakonec jsem to uvedla na pravou míru, tak jak to je, ale dobře mi z toho nebylo. Viděla jsem, jak to Liduška odmítá, jak nechce, aby ta Janička měla pravdu, jak moc chce mít tu možnost říct, že o ní konečně někdo projevil zájem. Proto jsem s oběma pak dlouho povídala o tom, jak to může fungovat i za předpokladu, že tu malou treperendu dostaneme. Ať je to jak chce, Liduška u nás bude mít vždycky místo, i kdyby mi šlapala po hlavě a třeba podpálila barák…vím, že ji musím mít ráda, nevím proč mě ta holka tak oslovila, ale moc mi na ní záleží. Teď už zbývá jen se nezbláznit.
S manželem jsme hodně mluvili o tom, jak to s Liduškou skoulet, aby pochopila, že to s těmi pravidly myslíme vážně. A já budu opět doufat… doufat, že ve skrytu svojí dušičky alespoň tuší, že jí máme rádi a že to, co po ní chceme, není nic špatného.
Přeji ti pevné nervy a hodně sil.
Jana
