Příběhy

Příběh pěstounky – rozhovor s paní Janou Švecovou, kampaň Hledáme rodiče.cz

Gábi neděle131

Paní Jana Švecová je již více než rok dlouhodobou pěstounkou pětileté Gábince. V rozhovoru vzpomíná, jak to všechno začalo…

Jak mě vůbec napadlo vzít si dítě do pěstounské péče? To se těžko vysvětluje… Jednoho dne jsem se probudila a prostě jsem věděla, že chci být pěstounkou. A protože jsem racionální typ, začala jsem si to rozumově zdůvodňovat. Celý svůj život mám spojený s dětmi, pracovala jsem přímo s ohroženými dětmi, mládeží a celými rodinami jako pedagog a sociální pracovník v jedné neziskové organizaci. Viděla jsem vše tzv. z blízka. Řekla jsem si, že kdo jiný než já se svými zkušenostmi i co se „náročnějších“ dětí týče, by měl do toho jít? V Česku žije stále spousta dětí v ústavní péči, které nemají nikoho blízkého, kdo by o ně stál a s láskou o ně pečoval. Já žiji taky sama, tak se přímo nabízelo, proč neposkytnout svůj domov a náruč jednomu takovému dítěti a naše životy nespojit.

Co se dělo potom, když jste podala na obecním úřadě žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

Musela jsem být hodně trpělivá a hodně čekat. V únoru jsem podala žádost. V březnu mi přišel dopis, že vzhledem k množství zájemců proběhne psychologické vyšetření až za několik měsíců. Proběhlo v srpnu. V září mi přišel další dopis, že vzhledem k nedostatku žadatelů se podzimní přípravné školení ruší a bude až na jaře. Tak jsem zase čekala. Po školení mi řekli, že do měsíce mě bude kontaktovat psycholog se závěrečným sezením. Tři měsíce se nikdo neozval, tak jsem musela celou věc urgovat.

Školení ale bylo skvělé, praktické, vedli ho odborníci. Vžívali jsme se do situace dětí, pěstounů i biologických rodičů. Měli jsme možnost poznat pěstounské rodiny, které se svými pěstounskými dětmi žijí krásně harmonicky. Měli jsme možnost poznat i druhou stranu mince. Nikdo z nás zřejmě nezapomene na besedu s pěstounkou, která se s námi podělila o své opravdu těžké zkušenosti. Hodně jsme tehdy všichni přemýšleli, zda jsme dostatečně silní. Co jsem si uvědomila až zpětně, na školení mělo zaznít více informací o poruchách citové vazby, kterými většina dětí v pěstounské péči trpí.

Kdy jste poznala „své“ dítě? Měla jste nějaké požadavky, obavy?

Gabči byly čerstvě čtyři roky, když jsem ji poprvé v dětském domově viděla. Měsíc jsem za ní 3-4x týdně dojížděla. Po měsíci už byla připravená jít ke mně nastálo. Rychle se na mě navázala a přijala mě, nicméně „mami“ mi začala sama říkat skoro až po roce. Co se týče požadavků, hodně nám v průběhu příprav kladli na srdce, ať to nepodceňujeme a nemachrujeme. Člověk nemůže jít do něčeho, na co se necítí. A obavy samozřejmě byly a jsou pořád. Hlavně doufám, že malá u mě bude napořád, že se někdo z původních rodičů z ničeho nic nerozhodne a nebude o malou bojovat. Doufám, že i pak by Gabča měla právo mluvit do toho, jestli chce být u mě nebo se vrátit k mámě nebo tátovi.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Vzhledem k tomu, že náš začátek nebyl nijak zvlášť těžký, asi to nejhorší máme ještě před sebou J. Gabča v prvních týdnech a měsících vyžadovala opravdu intenzivní pozornost. Byla jako miminko – potřebovala si dočerpat to, co jí za první roky života zřejmě chybělo. Neuměla si hrát sama, pořád potřebovala být u mě, potřebovala chovat, krmit, oblékat… A taky vyžadovala velkou trpělivost – několik měsíců trvalo, než jsme si nastavily pravidla, hodně se vztekala a prožívala velkou bezmoc a asi i strach v situacích, kdy jsem se na ni v něčem zlobila. Pořád potřebovala a pořád potřebuje ujišťovat, že já ji nikomu nedám a že u mě zůstane. Ve srovnání s jinými pěstounskými rodinami, to ale nebylo nic hrozného. Bála jsem se, že to bude horší. Naopak, pěstounská péče mi dala hodně pozitivního. Rozšířila jsem si svoji sociální bublinu o další lidi, především o rodiny s dětmi a o lidi spojené se světem pěstounské péče. Zbytečně jsem se také obávala kontaktů s širší biologickou rodinou. Spolu s Gabčou jsem získala skvělé bio-prarodiče, se kterými jsme v pravidelném kontaktu. Babička s dědou Gabču milují a ona je, funguje to moc hezky.

Co Vám na Vaše rozhodnutí říkalo okolí? Podporuje vás?

Moje rodina to vzala skvěle, malou přijali od prvního momentu, jako by do rodiny patřila odjakživa. Moje blízká kamarádka, která pracuje jako sociální pracovnice pro rodiny v nouzi, mě od začátku také velmi podporovala. Překvapením pro mě bylo, že skeptičtí byli často ti, u kterých jsem to nečekala, a naopak mi fandili lidé, u kterých jsem to vůbec ani nepředpokládala. Ale o žádná kamarádství jsem kvůli pěstounství nepřišla, naopak jsem získala mnoho nových. Tito mí známí a kamarádi mi také velmi pomáhají, když potřebuji, např. pohlídají malou apod.

Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Gabča je hodně upovídané dítě, často paličaté, pořád slyším: „mami, pojď si hrát“, „mami, poslouchej mě“, „mami, já chci!“ nebo „mami, já nechci!“ J  Takže musím uznat, že single život, byl klidnější. Měla jsem čas na sebe a na své koníčky, ale nelituji. Jsem moc ráda, že jsem se pro pěstounskou péči rozhodla. Nechci to zakřiknout, ale musím zopakovat, že jsem měla velké štěstí na dítě i jeho původní biologickou rodinu.

Překvapilo Vás v něčem chování přijatého dítěte? Viděla jste nějaký jeho pokrok po čase stráveném ve vaší rodině?

Často jsem měla husí kůži ty první měsíce, co jsme spolu začaly žít. Jedná z věcí, která mě šokovala, se týkala hry na miminko. Jak už jsem zmiňovala, Gabča často ode mě chtěla krmit mlíčkem, chovat, houpat, převlékat… Jednou mě požádala, abych miminko hrála já. Když jsem začala jako miminko plakat, její automatická reakce byla, že přinesla vařečku, chtěla mi stáhnout kalhoty a začít mě bít. Několik týdnů potom trvalo, než postupně pochopila, že miminko místo bití potřebuje obejmout, nakrmit a pochovat. Pokrok jsem viděla obrovský ve všem a potvrdila mi to i původní rodina Gabči, která je s ní v pravidelném kontaktu od jejího narození. Během roku se z „miminka“ stala spokojená a usměvavá slečna, se kterou je možné se úžasně domluvit.

Je těžké plnit všechny požadavky, které se na pěstouna kladou? Máme na mysli kontakt s biologickými rodiči dětí, podporovat pozitivní vztahy mezi biologickými rodiči a dítětem, kontakt se sociální pracovnicí z OSPOD apod.

Musím říct, že pro mě to nijak těžké není.  Zatím J Asi mám štěstí na lidi kolem: biologická matka ani otec se o Gabču nezajímají a s biologickými prarodiči i tetou Gabči vycházíme skvěle.  Moje klíčová pracovnice je taky fajn, stejně tak jako moje pracovnice z OSPOD. Na jejich návštěvy se téměř těším. A školení rozhodně nevnímám jako zbytečnou šikanu. Jednak se ráda dozvídám nové věci a jednak je to pro mě zase příležitost seznámit se s dalšími pěstouny.

Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič?

Být rodičem je základ, a pokud je k tomu profesionál (např. speciální pedagog, psycholog), tak je to jedině dobře. Souhlasím s názorem, že u nás chybí hlavně terapeutičtí pěstouni – takoví, kteří umí odborně pracovat se závažnými poruchami citové vazby, s traumatizovanými dětmi apod. Někdy mě trochu mrazí, když vidím diskuse na Facebooku mezi pěstouny o tom, jak je třeba v pořádku občas dítě fyzicky potrestat. Průměrné pěstounské dítě už si prošlo věcmi, ze kterých i my dospělí máme hrůzu a myslím, že fyzické tresty mu rozhodně neprospějí. Každé dítě a to pěstounské ještě víc potřebuje mít někoho „svého“. A aby je ten někdo měl opravdu rád a ony to cítily. Abychom jim byli dobrými vzory – v pravidlech, komunikaci, hodnotách.

Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující? Je pro Vás přínosná podpora doprovázející organizace? V čem konkrétně Vám pomáhají, jaký typ podpory Vám naopak chybí?

Je to určitě individuální, ale mně osobně přijdou finanční příspěvky i služby dostačující. Můžu si díky nim dovolit i zkrácený pracovní úvazek, přestože jsem na pěstounství sama. Ale je to tím, že žiju ve vlastním bytě, mám velkou podporu rodiny, dobrou síť přátel a neřeším žádné zdravotní a jiné problémy s Gabčou, nemusíme tedy pravidelně navštěvovat psychologa, neurologa, psychiatra apod. Jinak by to asi bylo horší. Podpora doprovázející organizace je zatím dobrá, nicméně musím uznat, že zatím vlastně nic nepotřebuju. Ale věřím, že pokud bych se dostala do situace akutní nouze, že moje tzv. doprovodka bude stát za mnou a pomůže mi. Pro mě je velkým přínosem, že můžu s někým pravidelně mluvit o Gábince a o sobě, o našich pocitech, potřebách a obavách, a nemusím řešit, jestli to někoho zatěžuje, protože to je jejich práce se mnou o těch tématech hovořit.

A co naše společnost,  je podle vás dostatečně informována o pěstounské péči?

Rozhodně ne. Musím říct, že ačkoliv se celý život pohybuju mezi lidmi, kteří se starají o děti a sociálně znevýhodněné lidi, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo z nich uvažoval o tom stát se pěstounem nebo se přímo pěstounem stal. Jak to potom musí vypadat mezi lidmi, kteří se v tomto oboru nepohybují vůbec? Až když jsem přijala Gábinku, začala jsem slýchávat, že by o něčem takovém možná taky přemýšleli. Jinak s negativními předsudky se podle mě pěstouni setkávají často.

Často slýcháváme kritiku úřadů, že jsou kritéria na zařazení do evidence pěstounů velmi přísná. Co si o tom myslíte?

Těžko se mi na to odpovídá. První psycholog mi pěstounskou péči neschválil. Prý bych těžko zvládala kontakty s původní rodinou, ač jsem několik let pracovala na pozici vedoucí sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi a rok jsem pracovala s Dětmi ulice v Indii. Hodně mě to zaskočilo. Stejně tak to zaskočilo i novou psycholožku, která nastoupila po odchodu dotyčného psychologa do důchodu, a jeho rozhodnutí zrušila. Na druhou stranu jsem se v průběhu přípravy setkala s lidmi, u kterých jsem měla velké pochybnosti – a ti dítě dostali v pohodě. Hodně mi vadí, že všechno trvá strašně dlouho. Známí se chtěli stát přechodnými pěstouny, nejprve museli čekat pět let, až jejich tehdy sedmiletá dcera povyroste. Počkali. Loni v září zavolali na krajský úřad, že chtějí žádost obnovit. Bylo jim řečeno, že mají volat po Novém roce. Během následujícího roku absolvovali pohovor a psychologické vyšetření. Podzimní školení jim zrušili kvůli nedostatku pěstounů, takže teď opět čekají, až bude pěstounů pro školení dostatek. Je to už rok a půl a ještě ani neprošli školením.  Někde je něco bohužel špatně.

Kdo je Jana Švecová

  • Narodila se 24. 7. 1979
  • V současnosti pracuje jako administrativní pracovník v Salesiánském středisku v Teplicích, dříve se v této organizaci věnovala ohroženým dětem, mládeži a rodinám jako pedagog a sociální pracovník.
  • Stala se pěstounkou v září 2018.
  • Stará se o pětiletou krásnou, zdravou, šikovnou, bystrou a upovídanou holčičku.
  • A také má ráda klid, nerušený spánek, svoji andulku, M.A.S.H., herní večery, ferraty, Alpy a Indii.

Sourozenci, kteří drží spolu.

Tomáš a Eva jsou sourozenci, dvojčata, je jim 17 let. Rodičům byly z péče odebrány z důvodu vážného zanedbání péče a ve věku 10 let byly umístěny do dětského domova. Pro obě děti to bylo velmi těžké období, zvláště pro Evu, která se narodila s kombinovaným tělesným a mentálním postižením a důvodům odloučení od rodičů nerozuměla. Když jim bylo 13 let, vzala si je do pěstounské péče jejich starší dospělá sestra, která kromě nich vychovávala také svého malého syna.

Eva nastoupila do speciální školy, kde se jí líbilo a kterou dobře zvládala. U Tomáše se ve škole ukázalo, že má z předchozích let velké mezery v učivu, látce nerozuměl, ve škole nestíhal a hrozilo mu propadnutí. Na prvním stupni se s ním doma nikdo neučil a ani v dětském domově to již nedohnal. Sestra se rozhodla, že udělá maximum proto, aby se mu ve škole začalo dařit. Sama strávila část svého dětství v dětském domově, kde ji tety dokázaly přesvědčit, aby se začala učit, pomohly jí natolik, že si dokázala udělat střední školu s maturitou. Obrátila se na nás s prosbou o pomoc s doučováním pro Tomáše. Dvakrát týdne za Tomášem chodil student Pavel, trpělivě vysvětloval, trénovali, co bylo třeba, krok za krokem doplňovali mezery. Ve dnech, kdy nechodil Pavel, dbala na pravidelnou a důkladnou přípravu do školy sestra. Z Tomáše se sice nestal výborný žák, ale základní školu zvládl bez nedostatečných a učitelé oceňovali jeho snahu a přístup k učení. V projektu doučování byl zařazen tři roky. Za tu dobu se z Pavla stal Tomáše starší kamarád a přítel celé rodiny. Po deváté třídě byl Tomáš přijat na učební obor automechanik, který prvním rokem navštěvuje. Doučování již nepotřebuje. Říká, že se mu plní sen, že vždy chtěl pracovat „u aut“. Jsme moc rádi, že jsme jej mohli podržet v jeho složitějším období, kdy toho na něj bylo moc a zajistit mu individuální domácí doučování. Všichni mu držíme palce a věříme, že z něj bude skvělý automechanik, který svoji práci umí dělat s láskou.

Příběh naší šťastné rodiny

Náš příběh adopce začal, když jsem po druhé odcházela z porodnice bez uzlíčku v ruce. Měli jsme s manželem v srdci veliký smutek, ale jasno, že se vysněného dítěte určitě dočkáme. Hned následující den, jsem se běžela zeptat na městský úřad, co je potřeba udělat, abychom mohli adoptovat miminko.

První věcí, co mne milá paní řekla, bylo, že se mám dostavit i s manželem a vše nám vysvětlí. Chtěla mít jistotu, že je to naše společné rozhodnutí. Již dříve jsme s manželem o alternativě adopce mluvili, jelikož mám výrazné lékové zatížení a zkušenost s mým onemocněním spolu s těhotenstvím nebyla.

Manžel souhlasil, ale šli jsme do velikého neznáma. Jednalo se hlavně o touhu vychovat a milovat malé stvoření a snažit se mu dát do života vše ze sebe. Dostali jsme na vyplnění velké množství formulářů, zajistili si dokumenty o nás. Paní sociální pracovnice nás navštívila také doma a napsala vlastní posudek o nás, našem vztahu a místě, kde bychom děti vychovávali. Poté náš spis předali na krajský úřad, kam jsme byli pozváni k paní psycholožce.

Nejúžasnější ze všeho, ale byly dva víkendy přednášek od zkušených psychologů, pediatra, a také nám představili přechodné pěstouny, kteří nám vysvětlili, co je jejich poslání a jak vše prožívají. Dnes již jasně vidíme na našich dvou dětech, jak veliké štěstí měly, když se po narození ocitly v láskyplné náruči přechodných pěstounů. Víkendy byly pro nás velkým vysvětlením a objasněním, čeho se nemusíme obávat a na co si naopak máme dát pozor. Jak s dětmi jednat a respektovat je jako individuality. Přednášky a povídání bylo mnohdy osobní, ale myslíme si s manželem, že by vše mohli slyšet všichni rodiče bez rozdílu, jestli adoptují nebo mají vlastní děti.

Na závěr celého procesu přípravy na adopci jsme ještě navštívili paní psycholožku, kde jsme upřesnili několik detailů, a bylo nám sděleno, že nás oficiálně budou informovat dopisem, že jsme byli zařazeni do evidence čekatelů na děťátko a v našem kraji můžeme přibližně čekat jeden rok na zavolání z krajského úřadu.

Naším přáním bylo miminko ve věku 0 až 6 měsíců. Chtěli jsme si užít děti od útlého věku a výchovu ovlivnit co nejdříve sami. Také jsme si nedávali mnoho kritérií, jen dítě bez závažných zdravotních onemocnění, kvůli mému zdravotnímu stavu a pokud by matka měla psychické onemocnění, tak také ne.

Velikým překvapením, až spíše šokem byl telefonát ne za rok, ale za týden od návštěvy paní psycholožky. Kdy nám volali, že pro nás mají vytipovaného sedmi měsíčního chlapečka. Nevěděla jsem, co mám říci, cítit a dělat. Byla jsem jen strašlivě šťastná a v šoku, že už je to tady. Celý ten proces adopce je jen čekání, a potom je to šok a musíte se okamžitě na všechno připravit. Jak jsem se již zmínila, tak syn byl u úžasné přechodné paní pěstounky, která nás ještě ten den po návštěvě úřadu, kde nám vše o malém řekli, uvítala a my spatřili se slzami v očích naše první dítě.

Paní pěstounka je s námi stále v kontaktu. Jednou za čas se vídáme a také si voláme. Posíláme stále fotky, jak roste a vždy má pro syna, dnes i dceru, dárečky k Vánocům a narozeninám. Když jsme k ní jezdili za synem, byla vždy velmi ochotná. Chtěla mít jistotu, že se dobře sžíváme, a tak mne nechávala spát u ní v ložnici, abych se naučila Tomáškův režim. Napovídala mi, co má rád, ale přesto mne nechala ať si vše vyzkouším sama. Syna jsme navštěvovali tři týdny, než soud vydal rozhodnutí o předání dítěte do před adopční péče. Bylo to docela náročné, přeci jenom narušujete chod cizí domácnosti. Bylo před Vánoci a díky komunikaci manžela se soudem, jsme vyprosili, aby poslední den před Štědrým dnem, který byl ještě pracovní, jsme se sešli u soudu a vše podepsali. Předání Tomáška proběhlo v pořádku  a my měli ten nejkrásnější dáreček pod stromeček, jaký si kdo může přát. Vánoce byly krásné, objeli jsme celou širokou rodinu, nakoupili pro syna sáňky, veškeré potřeby na hory a vyrazili první volné společné dny trávit na naši chalupu vysoko do hor. Máme úžasného a citlivého syna, stačila ode mne jen láska a trpělivost.

Měli jsme s manželem touhu mít dvě děti, jelikož každý máme také sourozence a víme, jak je to v životě důležité nebýt sám. Bezprostředně poté, co jsme dostali rozsudek od soudu a Tomášek nesl naše jméno, jsme kontaktovali krajský úřad a stali se druhožadateli. Doložili jsme jen pár dokumentů a již se synem absolvovali rozpravu u paní psycholožky, aby zjistila, jestli Tomášek je připraven mít sourozence a jak vše jako rodina zvládáme.

Přibližně po půl roce zazvonil telefon s krásnou informací, že pro nás mají tří měsíční holčičku. Byla též u tak úžasných pěstounů, o kterých se lidem nemůže ani zdát. Malá holčička na nás u nich čekala a měla veškerou lásku, na kterou jsme navázali. Po necelém měsíci proběhlo překrásné předání, plné dojatých slz. Nadšený Tomášek si vezl svoji sestřičku domů.

Jak se říká jedno dítě žádné dítě, ale s manželem jsme se shodli, že cítíme veliké naplnění a štěstí, protože jsme konečně kompletní rodina. Úžasnější děti jsme si přát nemohli a snažíme se je vychovat jako klasické milující sourozence, kteří se jednu chvilku pusinkují a vzápětí se rozčilují, že si navzájem něco zbořili nebo se přetahují o hračku.

Na závěr svého povídání bych ráda zmínila, že dnes již vím, že všechny děti na světě jsou úžasné, jen pro svůj zdravý vývoj potřebují lásku, pochopení a sebedůvěru. Od první chvíle víte, že jsou to děti vaše. Sice v hlavě vnímáte, že úřední fakta jsou zatím jiná, ale v srdci nepochybujete. Ani manžel nikdy nezapochyboval a vůbec neřešil, že nepředal svoji genetickou informaci. Děti nás udělaly šťastnými a mi se snažíme, aby byly také šťastné.