Příběhy

Sourozenci, kteří drží spolu.

Tomáš a Eva jsou sourozenci, dvojčata, je jim 17 let. Rodičům byly z péče odebrány z důvodu vážného zanedbání péče a ve věku 10 let byly umístěny do dětského domova. Pro obě děti to bylo velmi těžké období, zvláště pro Evu, která se narodila s kombinovaným tělesným a mentálním postižením a důvodům odloučení od rodičů nerozuměla. Když jim bylo 13 let, vzala si je do pěstounské péče jejich starší dospělá sestra, která kromě nich vychovávala také svého malého syna.

Eva nastoupila do speciální školy, kde se jí líbilo a kterou dobře zvládala. U Tomáše se ve škole ukázalo, že má z předchozích let velké mezery v učivu, látce nerozuměl, ve škole nestíhal a hrozilo mu propadnutí. Na prvním stupni se s ním doma nikdo neučil a ani v dětském domově to již nedohnal. Sestra se rozhodla, že udělá maximum proto, aby se mu ve škole začalo dařit. Sama strávila část svého dětství v dětském domově, kde ji tety dokázaly přesvědčit, aby se začala učit, pomohly jí natolik, že si dokázala udělat střední školu s maturitou. Obrátila se na nás s prosbou o pomoc s doučováním pro Tomáše. Dvakrát týdne za Tomášem chodil student Pavel, trpělivě vysvětloval, trénovali, co bylo třeba, krok za krokem doplňovali mezery. Ve dnech, kdy nechodil Pavel, dbala na pravidelnou a důkladnou přípravu do školy sestra. Z Tomáše se sice nestal výborný žák, ale základní školu zvládl bez nedostatečných a učitelé oceňovali jeho snahu a přístup k učení. V projektu doučování byl zařazen tři roky. Za tu dobu se z Pavla stal Tomáše starší kamarád a přítel celé rodiny. Po deváté třídě byl Tomáš přijat na učební obor automechanik, který prvním rokem navštěvuje. Doučování již nepotřebuje. Říká, že se mu plní sen, že vždy chtěl pracovat „u aut“. Jsme moc rádi, že jsme jej mohli podržet v jeho složitějším období, kdy toho na něj bylo moc a zajistit mu individuální domácí doučování. Všichni mu držíme palce a věříme, že z něj bude skvělý automechanik, který svoji práci umí dělat s láskou.

Příběh naší šťastné rodiny

Náš příběh adopce začal, když jsem po druhé odcházela z porodnice bez uzlíčku v ruce. Měli jsme s manželem v srdci veliký smutek, ale jasno, že se vysněného dítěte určitě dočkáme. Hned následující den, jsem se běžela zeptat na městský úřad, co je potřeba udělat, abychom mohli adoptovat miminko.

První věcí, co mne milá paní řekla, bylo, že se mám dostavit i s manželem a vše nám vysvětlí. Chtěla mít jistotu, že je to naše společné rozhodnutí. Již dříve jsme s manželem o alternativě adopce mluvili, jelikož mám výrazné lékové zatížení a zkušenost s mým onemocněním spolu s těhotenstvím nebyla.

Manžel souhlasil, ale šli jsme do velikého neznáma. Jednalo se hlavně o touhu vychovat a milovat malé stvoření a snažit se mu dát do života vše ze sebe. Dostali jsme na vyplnění velké množství formulářů, zajistili si dokumenty o nás. Paní sociální pracovnice nás navštívila také doma a napsala vlastní posudek o nás, našem vztahu a místě, kde bychom děti vychovávali. Poté náš spis předali na krajský úřad, kam jsme byli pozváni k paní psycholožce.

Nejúžasnější ze všeho, ale byly dva víkendy přednášek od zkušených psychologů, pediatra, a také nám představili přechodné pěstouny, kteří nám vysvětlili, co je jejich poslání a jak vše prožívají. Dnes již jasně vidíme na našich dvou dětech, jak veliké štěstí měly, když se po narození ocitly v láskyplné náruči přechodných pěstounů. Víkendy byly pro nás velkým vysvětlením a objasněním, čeho se nemusíme obávat a na co si naopak máme dát pozor. Jak s dětmi jednat a respektovat je jako individuality. Přednášky a povídání bylo mnohdy osobní, ale myslíme si s manželem, že by vše mohli slyšet všichni rodiče bez rozdílu, jestli adoptují nebo mají vlastní děti.

Na závěr celého procesu přípravy na adopci jsme ještě navštívili paní psycholožku, kde jsme upřesnili několik detailů, a bylo nám sděleno, že nás oficiálně budou informovat dopisem, že jsme byli zařazeni do evidence čekatelů na děťátko a v našem kraji můžeme přibližně čekat jeden rok na zavolání z krajského úřadu.

Naším přáním bylo miminko ve věku 0 až 6 měsíců. Chtěli jsme si užít děti od útlého věku a výchovu ovlivnit co nejdříve sami. Také jsme si nedávali mnoho kritérií, jen dítě bez závažných zdravotních onemocnění, kvůli mému zdravotnímu stavu a pokud by matka měla psychické onemocnění, tak také ne.

Velikým překvapením, až spíše šokem byl telefonát ne za rok, ale za týden od návštěvy paní psycholožky. Kdy nám volali, že pro nás mají vytipovaného sedmi měsíčního chlapečka. Nevěděla jsem, co mám říci, cítit a dělat. Byla jsem jen strašlivě šťastná a v šoku, že už je to tady. Celý ten proces adopce je jen čekání, a potom je to šok a musíte se okamžitě na všechno připravit. Jak jsem se již zmínila, tak syn byl u úžasné přechodné paní pěstounky, která nás ještě ten den po návštěvě úřadu, kde nám vše o malém řekli, uvítala a my spatřili se slzami v očích naše první dítě.

Paní pěstounka je s námi stále v kontaktu. Jednou za čas se vídáme a také si voláme. Posíláme stále fotky, jak roste a vždy má pro syna, dnes i dceru, dárečky k Vánocům a narozeninám. Když jsme k ní jezdili za synem, byla vždy velmi ochotná. Chtěla mít jistotu, že se dobře sžíváme, a tak mne nechávala spát u ní v ložnici, abych se naučila Tomáškův režim. Napovídala mi, co má rád, ale přesto mne nechala ať si vše vyzkouším sama. Syna jsme navštěvovali tři týdny, než soud vydal rozhodnutí o předání dítěte do před adopční péče. Bylo to docela náročné, přeci jenom narušujete chod cizí domácnosti. Bylo před Vánoci a díky komunikaci manžela se soudem, jsme vyprosili, aby poslední den před Štědrým dnem, který byl ještě pracovní, jsme se sešli u soudu a vše podepsali. Předání Tomáška proběhlo v pořádku  a my měli ten nejkrásnější dáreček pod stromeček, jaký si kdo může přát. Vánoce byly krásné, objeli jsme celou širokou rodinu, nakoupili pro syna sáňky, veškeré potřeby na hory a vyrazili první volné společné dny trávit na naši chalupu vysoko do hor. Máme úžasného a citlivého syna, stačila ode mne jen láska a trpělivost.

Měli jsme s manželem touhu mít dvě děti, jelikož každý máme také sourozence a víme, jak je to v životě důležité nebýt sám. Bezprostředně poté, co jsme dostali rozsudek od soudu a Tomášek nesl naše jméno, jsme kontaktovali krajský úřad a stali se druhožadateli. Doložili jsme jen pár dokumentů a již se synem absolvovali rozpravu u paní psycholožky, aby zjistila, jestli Tomášek je připraven mít sourozence a jak vše jako rodina zvládáme.

Přibližně po půl roce zazvonil telefon s krásnou informací, že pro nás mají tří měsíční holčičku. Byla též u tak úžasných pěstounů, o kterých se lidem nemůže ani zdát. Malá holčička na nás u nich čekala a měla veškerou lásku, na kterou jsme navázali. Po necelém měsíci proběhlo překrásné předání, plné dojatých slz. Nadšený Tomášek si vezl svoji sestřičku domů.

Jak se říká jedno dítě žádné dítě, ale s manželem jsme se shodli, že cítíme veliké naplnění a štěstí, protože jsme konečně kompletní rodina. Úžasnější děti jsme si přát nemohli a snažíme se je vychovat jako klasické milující sourozence, kteří se jednu chvilku pusinkují a vzápětí se rozčilují, že si navzájem něco zbořili nebo se přetahují o hračku.

Na závěr svého povídání bych ráda zmínila, že dnes již vím, že všechny děti na světě jsou úžasné, jen pro svůj zdravý vývoj potřebují lásku, pochopení a sebedůvěru. Od první chvíle víte, že jsou to děti vaše. Sice v hlavě vnímáte, že úřední fakta jsou zatím jiná, ale v srdci nepochybujete. Ani manžel nikdy nezapochyboval a vůbec neřešil, že nepředal svoji genetickou informaci. Děti nás udělaly šťastnými a mi se snažíme, aby byly také šťastné.